Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta v naší duchovní praxi

Stádia a překážky duchovní praxe

Během naší duchovní praxe (sádhany) se může objevit nesčetný počet nástrah, které nás mohou odklonit z přímé vzestupné cesty, jenž nás vede k duchovnímu naplnění. Abychom neomezovali sami sebe a neuvízli ve stále stejné fázi, je nezbytné mít určitý nadhled úseku cesty, který nám zbývá projít. Následující základní aspekty nám pomohou lépe poznat sami sebe a jasněji poznat fáze, kterými jsme již prošli a naopak si uvědomit stádia, která musí ještě následovat.

1. Počáteční euforie, která se objeví spolu s prvními záblesky probouzejícího se vědomí, má ve většině případů tendenci dříve či později opadnout. Je typickým důsledkem trvání energie počátku, která je nám podporou, když začínáme s prvními kroky na cestě duchovního uskutečnění. Po tomto bouřlivém období se často objeví pocity strádání a stále chudší prožívání stavů milosti, což může vést až k zoufalství. Tento stav vědomí člověka (který zakouší pocit, že přišel o božskou milost, jež předtím tolik naplňovala jeho život) dobře vyjadřuje dílo Sv. Jana od Kříže s názvem „Temná noc duše“.

2. Během sádhany je takřka každý nový vrchol následován také novým propadem. Třebaže evoluční proces je obecně vzestupný, duchovní vývoj není lineární. Obsahuje mnoho stoupajících i sestupných fází. Lepší porozumění tomuto aspektu nám pomůže snadněji a odpoutaně překonávat oba druhy etap.

3. Čím více se sami pročišťujeme, tím se nám paradoxně mohou naše nedostatky jevit více a více závažnější. V takovém případě je nutné porozumět, že tento fenomén nenastal kvůli tomu, že jsme znovu zabředli do iluzorním aspektů, ale protože jsme nyní schopni tuto životní zátěž vnímat jasněji. Lev střežící brány duchovního chrámu se s tím, jak pronikáme do intimnějších a ústředních oblastí této „stavby“, stává stále dravějším. Avšak světlo, ve kterém nyní můžeme vše jasněji pozorovat, je očividně silnější a život se stává intenzivnější a opravdovější díky energii, která přichází společně s dalšími fázemi naší sádhany.

4. V počátcích bereme naši sádhanu jako činnost, která zabírá určitou vymezenou oblast našeho života a poskytujeme duchovní praxi předem stanovené období. Jak čas plyne, začínáme si ale uvědomovat, že ve skutečnosti se součástí naší sádhany stává cokoliv, co činíme.

5. Jedna z nástrah, které se mohou objevit v pokročilejších fázích našeho duchovního vývoje, je tzv. „sattvická past“ (nebo také „past čistoty“). Děláme všechny věci (alespoň z vnějšího úhlu pohledu) tak, jak bychom je dělat měli, takže očividně dokonale a v tomto případě si přivlastníme myšlenku, že jsme se stali velmi čistou bytostí. Mudrcové obrazně toto nazývají fází „zlatého řetězu“. Je to tak, už se sice nejedná o železný řetěz, ale stále to je a zůstane řetěz. Nakonec se musíme vzdát dokonce i této myšlenky naší vlastní čistoty, pokud si skutečně přejeme dosáhnout úplného uskutečnění božského Já (átmanu), kterého má být dosaženo právě v tomto životě.

6. Na začátku duchovní cesty se sami sebe budeme často ptát, jak dlouho to bude ještě trvat a jestli vše zvládneme během tohoto života. Později místo toho budeme extaticky žít v momentu „TEĎ“. Všechny okamžiky a příležitosti, které pak budeme mít, budou chápány jedna za druhou v termínech „TADY“ a „TEĎ“. Pochopíme, že každý okamžik - dokonce nyní a každá příležitost - dokonce ta tady, může pro nás být výsostnou okolností pro manifestaci boží milosti, tou, která s sebou nese konečné duchovní naplnění. Na této úrovni se v hlubokém míru a absolutním pokoji zastavíme a přestaneme si už klást otázky ohledně okamžiku a okolností, během kterých obdržíme nejvyšší duchovní uskutečnění.

7. Na počátku duchovní cesty se vlastně snažíme o dosažení něčeho, o čem nemáme ještě příliš dokonalou představu. Později se pozorně snažíme o to, aby naše praxe byla co nejpevnější a nejstálejší, jak je to jen možné. Nakonec prostě odpoutaně praktikujeme, protože „Co jiného by vlastně mělo být činěno?“.

8. V určité fázi naší duchovní evoluce přistupujeme k sádhaně velmi vážně a zarputile. Později hluboce pochopíme Ježíšovo rčení, že během hledání Boha člověk nesmí ztratit svoji tvář. Opravdový stav nadšení, entusiasmu a humor, jenž máme projevovat obzvláště v obtížných momentech jimiž procházíme, to je další důležitý aspekt naší sádhany.

9. V určitých fázích duchovní cesty budeme nepochybně čelit okamžikům, kdy se nám zdá, že jsme ve všem ustrnuli. Takovéto „momenty stagnace“ jsou také určitými obtížnými body sádhany. Je ale třeba abychom chápali, že jakmile jsme jednou začali proces evoluce a jestliže vše děláme správně, náš vývoj se nemůže zastavit. Pouze se nám jeví, že se zastavil a stagnuje, když jej vnímáme z našeho omezené pohledu a perspektivy. V takových momentech nemusíme dělat nic jiného, než prostě pokračovat, snad s ještě větší houževnatostí, než když jsme začali.

Gregorian Bivolaru

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář