Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fobie

6. 7. 2011

Fobie


Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí nebo situací. Postižený si nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Fobie má svůj objekt, na který je vázána a podle kterého je také pojmenována. Existuje mnoho různých druhů fobií.


Význam

Úzkost a strach prožil v životě aspoň jednou snad každý z nás. Mají pro nás ochranný význam. Úzkost a strach se liší: strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost naopak je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat. Strach trvá pouze po dobu hrozícího nebezpečí ppřičemž Intenzita strachu je různá, od lehkého neklidu až po stav masivního prožitku strachu. Výsledkem je typické vyhýbání se situacím, které působí nebo jejich velmi obtížné překonávání. Strach je přítomen nejen při vystavení se této situaci či předmětu/ům, ale i při očekávání (anticipaci) či pomyšlení na takovou situaci. Tomu říkáme úzkost z očekávání, tedy anticipační úzkost. Pro člověka trpícího fobií je obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoliv to může výrazně ovlivnit jeho fungování v běžném životě i fyzické zdraví . Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti obvykle spontánně odezní). Příčinou může být vrozená úzkostnost (30-40% případů) nebo traumatický zážitek. Fobie jsou způsobeny zpravidla psychickou poruchou.


Psychické příznaky

* pocit, že okolí nebo on/a sám/a je změněn/a
* obava ze ztráty kontroly, zešílení
* obava ze ztráty vědomí
* obava ze smrti


Tělesné příznaky

* bušení srdce, zrychlený puls
* chvění se či třes
* suchost úst
* obtížné dýchání
* bolesti na hrudníku
* neklid, víření v břiše
* závrať
* točení hlavy
* návaly horka nebo chladu
* pocity znecitlivění nebo mravenčení


Diagnostická kritéria

Podmínkou pro diagnózu specifické fobie jsou následující příznaky:

* nepřiměřený strach z určitého objektu nebo situace a vyhýbání se tomuto objektu nebo situaci. Přitom nesmí jít o objekt nebo situaci které jsou zahrnuté do agorafobie nebo sociální fobie
* musí se vyskytnout alespoň 2 příznaky úzkosti (alespoň jeden z nich musí být z oblasti vegetativní - bušení srdce, pocení, chvění, sucho v ústech)
* pacient si uvědomuje že úzkost a vyhýbavé chování jsou přehnané nebo nesmyslné
* úzkost se neprojevuje pokud osoba není v kontaktu s předmětem nebo situací (nebo kontakt neočekává)
* úzkost a vyhýbavé chování nejsou následkem bludů nebo halucinací, poruch nálady, obsedantně kompulzivní poruchy atd.


Míra rozšíření

* celoživotní prevalence 10% (jde o velmi rozšířenou úzkostnou poruchu)
* u mužů 4%
* u žen 6-7%


Typy

* fobie ze zvířat (např. arachnofobie - strach z pavouků)
* fobie týkající se přírodního prostředí (např. akrofobie - strach z výšek, keraunofobie - strach z bouřek, blesků)
* fobie situačního typu (např. klaustrofobie - strach z uzavřeného prostoru, agyrofobie - strach z přecházení silnice)
* fobie z krve/injekce/zranění (např. aichmofobie - strach z jehel a špičatých předmětů)
* ostatní


Konkrétní příklady fobií

* Sociální fobie je porucha charakterizovaná strachem ze zkoumavých pohledů, který později vede ke strachu ze styku s jinými lidmi. Vyskytuje se přibližně stejně často u mužů i u žen. Začátek je nejčastěji v období puberty. Jedinci se sociální fobií mají nepřiměřený strach z běžných sociálních situací, jako např. mluvení na veřejnosti, telefonování, přijímání návštěv, představování, jídlo na veřejnosti apod. V obávané situaci dochází ke zrudnutí, třesu, strachu ze zvracení a proto se postižení těmto situacím vyhýbají. Mívají potíže s nízkým sebevědomím a sebehodnocením. Sociální fobie se od běžné trémy liší tím, že výrazně narušuje výkonnost postiženého a jeho sociální adaptaci. Mírná forma nebrání jedincům v normálním pracovním zařazení. Při těžších formách postižení často mění zaměstnání, aby se vyhnuli obávaným situacím. Porucha, pokud není léčena, obvykle trvá celý život, ale s přibývajícím věkem se může zmírňovat.

Jsou fobie , které jsou omezené na typické situace a podle toho se také nazývají.

Léčba

Využívá se expoziční terapie. Pacient je postupně vystavován obávaným situacím (začíná se od situací působící nejnižší úzkost). Tato technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a po určité době začne klesat.

Expozice by měla trvat dostatečně dlouhou dobu aby došlo k poklesu úzkosti. Měla by být prováděna systematicky alespoň 1x denně a to jak za dohledu terapeuta tak samostatně. K náročnějším situacím by se mělo přecházet až po zvládnutí těch méně náročných
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář